Ahoj všem.
Po velice dlouhé době, která by se také dala označovat jako půl roku, jsem si vzpomněla, že jsem si založila blog, který měl udělat díru do světa. Nevím, co se mi přesně honilo hlavou, když jsem tu psala o svých velkých plánech do budoucna. A přitom jsem nic z toho neuskutečnila. Přijde mi to docela smutné.
A proč sem vlastně píšu? Teď, po pár měsících? Přišla ta chvíle, kdy už v sobě nemůžu nic dusit, musím to dostat na povrch, někomu se svěřit. Jenže nemám komu. Jo, pár kamarádů ve škole mám, ale nejsou to ti praví. Prostě a jednoduše jim nelze věřit. A nikoho jiného nemám. Ani kluka (jako jediná ze třídy). Už mi to trochu přerůstá přes hlavu, abych se přiznala.

Nejdříve něco málo z mého života, abych na vás nevychrlila všechny možné nesouvislé informace. Momentálně je mi osmnáct (ach ano, musím aktualizovat menu), poměrně úspěšně dokončuji druhák, k tomu mám stálou brigádu v jednom baru a jsem asi ten nejzoufalejší člověk, co se vztahů týče. Ano, mám na to ještě dost času. Na stálého partnera, rodinu a tak. Jenže mi přijde až neuvěřitelné, že jsem za svých osmnáct let nikoho nepolíbila. Ani ve školce, ani na základce, ani na střední. Neříkám, že jsem ideální protějšek, jsem spíš taková tišší, uzavřenější, ale nepřijde mi, že bych byla vyloženě nudná. Tedy, aspoň v to plně doufám. Tak kde je chyba? Všichni, ale úplně všichni někoho mají. Když jdu po ulici, musím se dívat do chodníku, abych všude neviděla zamilované dvojice. Přeju jim to, to jo, ale také dost závidím. Co když si v životě nikoho nenajdu? Co když umřu bez toho, aniž bych našla svou životní lásku? Děsí mě to, dost.

Aby toho nebylo málo, začínají být problémy v rodině. Nikdy nebyli. Vždy jsme museli trošku šetřit, nežijeme žádný život boháčů, ale máme se rádi, důležité věci máme a to je to hlavní. Donedávna to aspoň tak bylo. Jenže brácha se hrozně změnil. Dřív to byl hrozně milý kluk, co rád pomáhal, podpořil, když bylo třeba. Dokonce i když mu začala puberta, tak se nezačal výrazněji projevovat, ačkoliv jsem ho u školy často slýchávala říkat sprostá slova a podobné věci, které doma nedělal (teď to možná zní, jako že mi přijde hrozné, když člověk mluví ve třinácti sprostě a tak, ne to neříkám, za to může hlavně společnost, někde to pochytí, naučí se to a pak to v té společnosti využívá, tak to prostě je a nejenom s nějakým hloupým kurva nebo doprdele). Fakt to bylo v pohodě, prostě typický kluk, co občas něco vyvede, z nějaké povinnosti se uleje, ale není to zase úplně vypatlaný debílek, co na všechno kašle. Opět si trochu pletu časy. NEBYL. V poslední době se neuvěřitelně proměnil. Přitom si nemyslím, že by vyměnil partu, že by se něco stalo (i když do něj nevidím). Cítím z něj často cigarety, takže nepochybuji, že kouří.. a to mi ještě před půl rokem říkal, že kouření je nechutné, že je nesmysl, že by s tím někdy začal. Já chápu, kdyby to zkusil, to se často děje, hlavně v tom dnešním světě, ale vypadá to, že on to dělá pravidelně. A zrovna včera ukradnul rodičům dvě stovky - zřejmě na cigára. Táta na to přišel a byl z toho velký řev. Vždyť on přece ví, že kdyby to peníze požádal a dal jim dobrý důvod, tak mu je bez problémů dají. I kdyby si ten důvod vymyslel.. ale prostě krást? Když ví, že každá koruna je třeba? To mi od něj přijde hrozné. Kde je ten milý hodný kluk? Já nevím, jestli jsem tak stará, že nedokážu pochopit, že se mění, panebože, vždyť jsme od sebe čtyři roky, což je dost málo, ale stejně se v něm nevyznám.

Každé odpoledne trávím s nějakou knížkou. Momentálně čtu něco o historii fotbalu. Není to žádná citová knížka, takže se u ní nemusím zamýšlet nad životem, naopak do paměti ukádám data a události a dost si u toho odpočinu. Nemusím myslet na všechny mé problémy - které jsou oproti světovým úplné nic, já vím, já vím.
Už bych to asi ukončila. Sdělila jsem vše, co jsem chtěla. A musím přiznat, že se mi docela ulevilo. Je fajn mít takový internetový deníček :)
